Co jsou koně vlastně zač? Kromě toho, že mají čtyři nohy, ocas, hřívu, velkou hlavu, jsou postatně větší, zhruba desetkrát těžší, umí rychle utíkat a spát ve stoje, se vyznačují určitými specifiky...
Kdy poprvé došlo ke zkrocení koně, se přesně neví. Je to dáno tím, že oblast původního rozšíření divokých koní ležela mimo hranice starých kulturních oblastí (tzn.Středomoří a tzv. úrodného půlměsíce mezi řekami Eufrat a Tigris). Jisté je pouze to, že kdysi dávno se osudy dvou tak bytostně rozdílných druhů, jako Equus a Homo Sapiens prolnuly a zůstaly nerozlučně spjaty – a to jak, v dobrém, tak bohužel i v negativním smyslu. Ale o tom až dále.
Podstatný
je rozdíl v povaze člověka a koně. Např. s takovým
psem se domluvíme celkem snadno, protože pes je stejně
jako člověk šelma. S koněm je domluva poněkud obtížnější
- ne že by to nešlo, ale musíte vědět, jak na to. Lidská
intuice selhává, protože podstata koně je zgruntu
jiná. Kůň je býložravec, jehož domovem byly
rozsáhlé stepi a savany. Jeho způsob života
spočívá v neustálém pohybu po
pastvinách, od jednoho trsu trávy k druhému.
Na nebezpečí reaguje
v první řadě útěkem, čemuž je přizpůsobena i
tělesná stavba. Oči se přesunuly
na stranu, aby obsáhly co největší zorné pole. Uši
se mohou natáčet prakticky do všech
směrů, aby zachytily i ten
nejslabší šelest. Rychlé nohy umožňují včas
utéct před každým nebezpečím. Není
bezbranný, zuby a kopyta je třeba mít na paměti. Je
potvrzeno, že dobře mířené
kopnutí zebřího hřebce dokáže zabít
dospělého lva. Kůň však útočí až
v krajním případě, kdy není jiná
možnost – nebo když bojuje o postavení ve
stádě. Tím se dostáváme
k dalšímu podstatnému rysu – kůň je zvíře
stádové.
Potřebuje společnost dalších koní, na samotu si nezvykne
nikdy. Pravda, ne vždy
je to možné dopřát koni společnost. Životní
podmínky se za posledních pár tisíc
let radikálně změnily, nátura však zůstala. To je potřeba
mít na paměti zejména
v případě, že si chceme pořídit vlastního
koníka.
Život
ve stádě má svá pevně daná pravidla a
pevnou hierarchii (když na nás pančelky
soušky na základní škole ječely, že se chováme jak
stádo, ani netušily, jakou
poctu nám vlastně prokazují). Ve stádě totiž
každý
jeho člen přesně zná své místo. Tvoří
ho dominantní hřebec, několik klisen a jejich hříbata.
Každý hřebec je paša,
který si žárlivě střeží svůj harém a když
dva hřebci bojují o klisny, dokáží se
i zabít. Hřebec stádo sice ochraňuje, vede ho ale tzv.
vůdčí klisna – obvykle
ta nejstarší a nejzkušenější. Mladí hřebečci jsou
tolerováni do doby, než
dospějí a začnou pro dominantního hřebce představovat
nežádoucí konkurenci.
Poté jsou vyhnáni; sdružují se do vlastního
stáda, složeného výhradně
z mladých hřebců. V něm pak setrvávají do
té doby, než se jim podaří
odloudit z jiného stáda několik mladých
klisen, popř. sesadit vedoucího
hřebce, načež zakládají vlastní stádo a
celý koloběh se opakuje.
To ovšem neznamená, že by spolu dva hřebci
nemohli vycházet. Můžou, a dokonce velmi dobře - např.
slavná Španělská jezdecká škola ve Vídni
používá k drezůře výhradně hřebce, klisny jsou
pouze na chov. Naši dva hřebci, Mereňák Ixion a Hafling Mike,
spolu kamarádili, ovšem pouze do doby, než v sobě začali
cítit konkurenty. Jak jde o ženskou, jde
přátelství stranou.
Koně ve stádě spolu samoyřejmě
komunikují, jejich řeč a mimika je ovšem natolik odlišná,
že na ní člověk většinou nepřijde. Některým lidem se to
ovšem podařilo - tím mám na mysli slavného Pata
Parelliho (článek o jeho natural horsemanshipu se připravuje),
nebo
Montyho Robertse, jehož kniha "Muž, který naslouchá
koním" vyšla i v češtině. Roberts léta pozoroval
americké mustangy v jejich přirozeném prostředí;
příslušnou kapitolu z jeho knihy se
pokusím časem přepsat.