Co jsou vlastně zač?

aneb Trochu přírodopisu

(zase ne moc)

    Co jsou koně vlastně zač? Kromě toho, že mají čtyři nohy, ocas, hřívu, velkou hlavu, jsou postatně větší, zhruba desetkrát těžší, umí rychle utíkat a spát ve stoje, se vyznačují určitými specifiky...

    Ač je to v dnešní postindustriální době s podivem, žijí tu s námi odjakživa. Stejně jako ostatní druhy prošli milióny let trvajícím vývojem; jeho průběh je dost složitý a proto vás s ním nebudu zatěžovat. Jen pro zajímavost – praprapra…předek dnešních koní žil v eocénu (což je druhé období starších třetihor) a ačkoliv měl „koňskou“ hlavu a kopýtka, svým zjevem a velikostí připomínal spíše psa. Vědci mu říjakí Eohippus nebo též Hyracotherium. Do čeledi koňovitých (Equidae), podčeleď Equinae se dnes řadí celkem jedenáct druhů (z toho dva už byly vyhubeny zcela a dva téměř); všechny mají rodové jméno Equus. Kromě koní do ní patří i jejich příbuzní – osli, poloosli a zebry. „Praví“ koně jsou tři, dva tarpani (oba vyhubeni) a jeden kertrag – ten je mimochodem jediným původním divokým koněm, kterého můžeme vidět na vlastní oči. Není to totiž nikdo jiný, než Kůň Převalského, chová je m.j. i pražská zoologická zahrada.
    Více o koňské historii najdete tady.

      Kdy poprvé došlo ke zkrocení koně, se přesně neví. Je to dáno tím, že oblast původního rozšíření divokých koní ležela mimo hranice starých kulturních oblastí (tzn.Středomoří a tzv. úrodného půlměsíce mezi řekami Eufrat a Tigris). Jisté je pouze to, že kdysi dávno se osudy dvou tak bytostně rozdílných druhů, jako Equus a Homo Sapiens prolnuly a zůstaly nerozlučně spjaty – a to jak, v dobrém, tak bohužel i v negativním smyslu. Ale o tom až dále.

    Podstatný je rozdíl v povaze člověka a koně. Např. s takovým psem se domluvíme celkem snadno, protože pes je stejně jako člověk šelma. S koněm je domluva poněkud obtížnější - ne že by to nešlo, ale musíte vědět, jak na to. Lidská intuice selhává, protože podstata koně je zgruntu jiná. Kůň je býložravec, jehož domovem byly rozsáhlé stepi a savany. Jeho způsob života spočívá v neustálém pohybu po pastvinách, od jednoho trsu trávy k druhému. Na nebezpečí reaguje v první řadě útěkem, čemuž je přizpůsobena i tělesná stavba. Oči se přesunuly na stranu, aby obsáhly co největší zorné pole. Uši se mohou natáčet  prakticky do všech směrů, aby zachytily i ten nejslabší šelest. Rychlé nohy umožňují včas utéct před každým nebezpečím. Není bezbranný, zuby a kopyta je třeba mít na paměti. Je potvrzeno, že dobře mířené kopnutí zebřího hřebce dokáže zabít dospělého lva. Kůň však útočí až v krajním případě, kdy není jiná možnost – nebo když bojuje o postavení ve stádě. Tím se dostáváme k dalšímu podstatnému rysu – kůň je zvíře stádové. Potřebuje společnost dalších koní, na samotu si nezvykne nikdy. Pravda, ne vždy je to možné dopřát koni společnost. Životní podmínky se za posledních pár tisíc let radikálně změnily, nátura však zůstala. To je potřeba mít na paměti zejména v případě, že si chceme pořídit vlastního koníka.
    Život ve stádě má svá pevně daná pravidla a pevnou hierarchii (když na nás pančelky soušky na základní škole ječely, že se chováme jak stádo, ani netušily, jakou poctu nám vlastně prokazují). Ve stádě totiž každý jeho člen přesně zná své místo. Tvoří ho dominantní hřebec, několik klisen a jejich hříbata. Každý hřebec je paša, který si žárlivě střeží svůj harém a když dva hřebci bojují o klisny, dokáží se i zabít. Hřebec stádo sice ochraňuje, vede ho ale tzv. vůdčí klisna – obvykle ta nejstarší a nejzkušenější. Mladí hřebečci jsou tolerováni do doby, než dospějí a začnou pro dominantního hřebce představovat nežádoucí konkurenci. Poté jsou vyhnáni; sdružují se do vlastního stáda, složeného výhradně z mladých hřebců. V něm pak setrvávají do té doby, než se jim podaří odloudit z jiného stáda několik mladých klisen, popř. sesadit vedoucího hřebce, načež zakládají vlastní stádo a celý koloběh se opakuje.
    To ovšem neznamená, že by spolu dva hřebci nemohli vycházet. Můžou, a dokonce velmi dobře - např. slavná Španělská jezdecká škola ve Vídni používá k drezůře výhradně hřebce, klisny jsou pouze na chov. Naši dva hřebci, Mereňák Ixion a Hafling Mike, spolu kamarádili, ovšem pouze do doby, než v sobě začali cítit konkurenty. Jak jde o ženskou, jde přátelství stranou.
    Koně ve stádě spolu samoyřejmě komunikují, jejich řeč a mimika je ovšem natolik odlišná, že na ní člověk většinou nepřijde. Některým lidem se to ovšem podařilo - tím mám na mysli slavného Pata Parelliho (článek o jeho natural horsemanshipu se připravuje), nebo Montyho Robertse, jehož kniha "Muž, který naslouchá koním" vyšla i v češtině. Roberts léta pozoroval americké mustangy v jejich přirozeném prostředí; příslušnou kapitolu z jeho knihy se pokusím časem přepsat.

Chcete vědět víc?

Zpět

Zpět na úvodní stranu