Dlouho jsem váhal, jestli mám tuhle povídku na Krtkově svjetě uveřejnit. Jednak není původní a jednak se mnou, když jsem jí četl před lety poprvé, docela zacvičila. No ale protože je koneckonců o nás, a autorský zákon umožňuje přebírání cizích výtvorů, pokud jsou s plnou citací, tak tady jí máte. Napsal ji Vardis Fisher a tak, jak je tu uvedena, vyšla ve výboru povídek amerického Západu "Dostavník do Lordsburgu" - vydala Mladá Fronta, edice Třináct, svazek 42, v Praze roku 1971, a do češtiny ji přeložil Tomáš Korbař.


Vardis Fisher

   ...(narozen 1895) je typický Zápaďan, narodil se v Idaho, tam vyrostl a tam také žije. Napsal několi románů, z nichž zejména Darkness and the Deep (Temnota a hloubka) a Children of God (Děti boží), za který v roce 1939 dostal Harperovu cenu, jsou věnovány problematice Mormonů. Westernovskou tématiku však zpracovává pouze ve formě povídek a The Scarecrow (Herka) byla poprvé vydána časopisecky v roce 1934 v antologii New Stories for Men (Nové příběhy pro muže). Není to ovšem pouze příběh o koni, je to rovněž příběh o některých základních hnutích lidského ducha.

Herka

    Právě jsme mlátili na ranči Jona Weega, a jak jsme jednou ráno přišli k mlátičce, objevili jsme, že  se nějaké zatoulané zvíře pustilo do kupy pytlů se zrním a několik jich úplně roztrhalo. Kolem hromady byly stopy koňských kopyt. Prohledali jsme dvůr i pole okolo, neboť jsme se domnívali, že někde toho koně najdeme schváceného; nikde však ani stopa. Ten večer jsme postavili kolem stohů pšenice plot z ostnatého drátu. "To bude dobrá překážka," usoudili jsme.
    Jenže druhý den ráno jsme našli dalších pět šest rozervaných pytlů; zloděj se v noci vrátil, přeskočil plot ze tří drátů a zmizel. Večer jsme tedy napnuli nad plot další dva dráty. Sahal teď až k bradě a my jsme byli přesvědčeni, že by ho nepřeskočil ani los. Třetího dne ráno jsme byli tak překvapeni, že se nám nedostávalo slov. Kůň přišel znovu, přehoupl se přes náš plot z pěti drátů a vyplenil další půltucet pytlů. Na horním drátu zůstalo několik chlupů a to bylo vše. A právě v tomhle okamžiku nám všem celá ta záležitost začala připadat trochu neskutečná. Pro Joea Burta, mohutného přihlouplého mladíka, to prostě nebylo nic jiného než zázrak. Vždyť, jak jsme jeden druhého postupně ujišťovali, každý kůň, který se takhle nacpe zrním, někde nakonec schvácen klesne; kůň přece nepřichází úskočně pod pláštíkem tmy a nemizí před úsvitem; a rozhodně nedokáže přeskočit plot z pěti drátů!
    "Třeba je to mezek," usoudil Curt Obbing. Hledali jsme stopy a také jsme je našli, jenže stopy mezka to nebyly!
    "Dneska se vyspím tady venku," prohlásil jsem. "Však já tomu přijdu na kloub!"


    A tak jsem si třetí noc ustlal na mlatu a čekal na zloděje. Usnul jsem; později mě probudilo strašné skřípání drátu. Vzhlédl jsem a spatřil, že se o plot chytil vysoký vychrtlý kůň. Ve svitu měsíce se zdálo, že má jenom kůži a kosti a oči. Kůň vyskočil a přední nohy mu teď visely přes plot a pod břichem měl napjatý drát. Nikdy jsem neviděl nešťastnějšího a bezmocnějšího tvora. Vstal jsem a přešel k němu s úmyslem tu nevzhlednou potvoru odtud vymrskat, ale něco v jeho očích mi v tom zabránilo. Byla v nich jakási smutná rezignace, zoufalá kapitulace, smíšená se studem nad tím, že se octl v takové situaci. A místo abych zloděje ztřískal, popleskal jsem ho po vyzáblé staré hlavě a pohlédl mu do očí. "Ty jsi  ale starý trouba," řekl jsem mu. "To ani nevíš, že nemáš skákat přes drátěný plot?" Vrátil jsem se zpět, zatřepal roztrženými pytli s obilím a pozoroval koňovy oči; ten však vůbec nezareagoval. Pak jsem  mu dal ohlávku, přeřízl dráty, abych ho vyprostil z plotu a přivázal ho ke kůlu.
    Příští ráno obcházeli chlapci schlíplého kostrouna a uvažovali, co dělat. Nemohli jsme se shodnout. Joe Burt mu chtěl uvázat k ocasu plechovku a poštvat na něho psy; Curt ho chtěl namazat dehtem; a Jack Brody mu chtěl ovázat kolem těla popruh s ostny, aby se mu zarývaly do masa, a pustit ho na svobodu. A při tom klábosení chlapi koně mlátili a tahali ho za uši, jenže ten se ani nepohnul. Jako by to byl mrtvý kůň, přivázaný ke kůlu Přemluvil jsem je, aby mě nechali odvést ho po cestě a namířit mu nozdry směrem k údolí. "Je dobrým křesťanským zykem," prohlásil jsem, "přenechat všechny morové rány sousedům!"
    A tak jsem to Zvíře odvedl asi jednu míli cesty, chlapi za ním házeli klacky, a pokud jsem ho stačil sledovat pohledem, šel kůň trpělivě směrem k západu až zmizel. Jenže příštího rána tu ta potvora zase stála nažraně a spokojeně nad pytli obilí I mně už teď přešla trpělivost.
    "Podle mýho si s ním asi chceš eště trochu pohrát," řekl Curt.
    "Počkejte, já si to s ním už vyřídím," navrhl, Jack Brody. "Vovážu mu popruh s ostnama a pak mu dám vychlastat tolik vody, co dokáže. Pak vodběhne sakramentsky rychle."
    "Ne, pokud vůbec něco uděláme, tak ho zabijeme!"
    Prohovořilimjsme to a usoudili, že by bylo nejlíp ho zabít; a v noci, která byla hodně tmavá, jsme vzali dvouhlavňovku Johna Weega a odvedli koně do malého lesíku. Jak jsem si všiml, byli jsme v tu chvíli až moc klidní a tajnůstkářští, jako bychom chystali nějaký zločin. Joe Bart se jedenkrát či dvakrát zaraženě zasmál, ale nikdo z nás nepronesl jediné slovo. Curt vedl koně a my jsme šli jeden za druhým za ním. Starý kůň se dal bez potíží vést, nevzpínal se ani nebočil, jako by byl celý svůj život strávil na konci provazu
. To, co se stalo později, se dá nejspíš vysvětlit právě tím jeho tupým podřízením našemu přání, jeho téměř horlivým způsobem, jakým s námi šel.
    Když se totiž Curt zastavil na temné lesní mýtině, nikdo z nás se nechtěl stát katem. Už tohle samo o sobě bylo vlastně nezvyklé; všichni jsme přece už předtím poráželi zvířata a nikomu z nás nevadilo zakroutit kohoutovi krkem nebo strčit štňata do pytle s kameny a hodit je do vody. Tahle poprava byla nějak odlišná a já si dodnes nedovedu ten rozdíl vysvětlit. Nevím, proč jsme váhali, jako bychom tímto činem měli obtížit duši vinou. Jako bychom všichni společně cítili přátelství k tomuhle starému tulákovi, který se provinil na našem plotu a na cizím majetku. Anebo to snad bylo proto, že Joe začal fňukat a přiložil si ruce k uším.
    Co na tom: dnes jsem přesvědčen, že kdyby někdo vznesl námitku, nikdo z nás by nebyl to zvíře zabil. Kdyby ho Curt byl zavedl zpětz na dvůr, nejspíš bychom tomu zloději dali nažrat a napít. Jenže my jsme toho koně vyvedli do lesa, abychom ho zavraždili, a nikdo z nás nechtěl připustit slabost nebo změnu názoru. Byli jsme muži a čekala nás mužská práce. A když se Curt zeptal: "Kdo má tu pušku?", všichni jsme vykročili vpřed, jako bychom dychtili toho koně zabít; ale jeden na druhého jsme se vůbec nepodívali.
    Jeden z chlapů vystoupil s puškou kupředu a nastala další přestávka. Čekali jsme na dobrovolníka.
    "No tak, kdo mu to vpálí do hlavy?" zeptal se Curt.
    "Na tom přece nezáleží," poznamenal Jack Brody.
    Ale Joe Burt se třásl od hlavy k patě, rukama si zacpal uši a zajektal:
    "Je to - je to hračka, ale já to nechci udělat!"
    Tohle prohlášení u nás vyvolalo další rozpaky. Pak Curt sprostě zaklel a prohlásil, že jsme hezká sebranka!
    "Co je s váma, chlapi? Podejte mi tu flintu!"
    Všichni jsme couvli a Curt nabil obě hlavně. Sejmul koni ohlávku, hodil nám ji k nohám, optom si sáhl do kapsy pro tabák a ukousl si pořádný žvanec. Chvilku tabák žvýkal, hleděl na nás a potom přiložil pušku k rameni. Všichni jsme couvli o další kousek a Joe s prsty vraženými do uší začal něco mumlat.
    "Vůbec nevidím na mušku!" zařval Curt. "Ať někdo rozškrtne sirku!"
    "Nemusíš nic vidět!" utrousil Jack. "Přilož mu prostě pušku k hlavě!"
    "Rozškrtněte sirku!"
    Rozškrtl jsem zápalku a v jejím slabém světle jsme uviděli koně, jak se sklopenou hlavou trpělivě čeká. Všichni jsme viděli třpytící se hlaveň pušky a Curta, mhouřícího oči na mušku. Pak se ozvala ohlušující rána, zápalka zhasla a my zůstali v hluboké tmě. Rozškrtl jsem další zápalku a spatřili jsme koně, jak tam stojí jao ztuhlý a po hlavě mu stéká krev. Rychle jsem popošel kupředu se světlem a Curt vypálil z druhé hlavně. Kůň zaržál a klesl k zemi.
    Mlčky jsme se vraceli. Curt šel vpředu, na rameni pušku, z níž se kouřilo a my jsme ho jako předtím následovali jeden za druhým. Když jsme ušli padesát yardů, zastavil jsem se a poslouchal, ale vůbec nic jsem nezaslechl. Rozešli jsme se jako obvykle k nočnímu odpočinku a já jsem dlouho ležel bez spánku a myslel na toho mrtvého koně tam venku v lese
    To, co se stalo později, je velmi zvláštní a trochu neuvěřitelné a já si nejsem jist, jestli to dokážu objasnit. Příštího dne ráno jsme přišli na dvůr a zase jsme našli toho koně uvnitř oploceného prostoru, jak smutně stojí před pytli pšenice. Jenže přesně tak se to přece jen neodehrálo. První vlastně  vyšel Joe Burt a koně objevil. Bledý a koktející vběhl do domu a jako pomatený se nám pokoušel říci, co viděl. "To se mu zdálo," prohlásili jsme a tropili jsme si z něho žerty a vůbec jsme jeho slovům nevěřili.
    "Seš úplně praštěněj!" prohlásil Curt. "Přestaň se třást, ty pitomej hromotluku!" A Joe drmolil a jektal zuby.
     A když jsme stále ještě nepřesvědčeni vyšli ven, spatřili jsme tu potvoru před zrním. Všichni jsme se zarazili a dívali se na koně a dívali se po sobě. Kůň neroztrhl jediný pytel a nesežral jediné zrno. Krev z hlavy mu stékala na pytle; z toho jsme usoudili, že tu prostál většinu noci. Horní část hlavy měl pokrytu spečenou krví. Jedno oko měl zraněné a jedno ucho ustřelené.
    A já si právě nedokážu být jist tím, co následovalo, protože tehdy mi to všechno připadalo zvláštní a zvláštní mi to připadá dodnes. Nikdo z nás toho k snídani moc nesnědl a po prvním údivu nikdo z nás už toho moc nenamluvil. Zašel jsem do lesa, abych se přesvědčil, že je to ten kůň, kterého jsme chtěli zastřelit. Našel jsem stopy strašného úsilí, jako by to koni bylo trvalo hezky dlouho, než se postavil na nohy. A našel jsem krvavou stopu, vedoucí zpět do dvora. Rovněž jsem našel ohlávku, kterou jsme tam v rozčilení zapomněli.
    Toho dne jsme nepracovali a ani jsme moc nemluvili. Seděli jsme na dvoře, kouřili cigaretu za cigaretou a hleděli jsme buď s neustále se obnovujícím překvapením na koně, nebo se studem na svět kolem sebe. Zdálo se nám totiž, že je to úplně jiný svět, a nechápali jsme ho. A po celou tu dobu tam ten kůň bez hnutí stál a zřejmě ho ani nic nebolelo; podobal se hrůznému zjevení ze záhrobí. Myslím, že nás zvláštním dojetím naplnil spíše způsob, jakým stál, než fakt jeho návratu. Vzdor všemu mu patřil dvůr i hromada obilí. Zdálo se, že je povzneseně, téměř nadpozemsky lhostejný ke svému vítězství, a vypadal, jako by tam hodlal stát navěky, protože si na podkladě nějaké nám neznámé výsady činí nárok na své dědictví a svá práva.
    Harold Dow seděl na prahu s bradou v dlaních. Jak jsme se tak potloukali po dvoře, občas mi připadalo, že ta celá situace je víc komická než tragická; ale když jsem procházel kolem Dowa nebo Curta nebo Jacka, ani jeden se na mne nepodíval. Curt dokonce předstíral, že se horlivě zabývá stroji na dvoře. Jack ležel na slunci s rukama pod hlavou. Nejpodivněji se však choval Joe Burt a kvůli němu jsme si všichni připadali tak podivně. Celé dopoledne se schovával za pytli pšenice a zíral na koně; velký kulatý obličej mu svítil proti obloze jako měsíc. Tenhle hromotlucký prosťáček s vyděšeným pohledem a koktajícím jazykem způsobil, že jsme si všichni připadali jako bez duše a bez těla. Často jsem později přemýšlel, zda by bylo vůbec došlo k tomu, co se stalo, kdyby mezi námi nebyl Joe. Nevím. Vím jen, že nám v myslích a v srdcích hlodalo cosi nevysvětlitelného: představa, která se nás  pozvolna zmocňovala, stejná myšlenka. A když jsem nakonec prohlásil: "Kamarádi, dejme se do toho!", věděli všichni, co mám na mysli. Všichni vstali a následovali mne, jako bychom o věci byli rozmlouvali a rozhodli, co dělat; šli jsme ke koni a prohlédli si ho. Dlouho jsme nemluvili, ale já jsem si byl jist, že si všichni myslíme totéž.. A právě tahle část toho zážitku mě mate. Nemám sebemenší tušení, proč jsme chtěli tomu koni zachránit život; neměl přece žádnou cenu, neměl ani domov a yl každému na obtíž. Jenře tady jsme stáli my, kteří jsme navrhovali ta či ona muka, kdo jsme se ho pokusili zastřelit, a teď jsme byli odhodláni zachránit mu život! Snad se také naše zkušenost - pokus toho koně zabít a pak ho zase uzdravit - stala tak nějak zvláštním způsobem určitým symbolem: mohl to být zápas mezi námi a všemi neviditelnými silami života, které byly pro nás nepochopitelné. Smrt byla i naším nepřítelem a proti ní jsme postavili všechnu svou lstivost a dovednost. A bitva, kterou jsme tu svedli, byla něčím víc než bitvou na Antilopích horách. Pro každého z nás znamenala nekonečně víc.
    Tři dny a tři noci jsme se pachtili, abychom tomu koni zachránili život. Nikdo z nás nenavrhl zavolat veterináře; tohle byl náš zápas, náš malý epos dovednosti a sebeobětování, a my jsme nechtěli žádný profesionální um. Přijít lékař, byla by se celá ta záležitost od základů změnila. Byl by se z ní vytratil onen úžasný vnitřní smysl, který z nás udělal mlčící muže a zušlechtil naše srdce a ruce. A tak jsme se sami věnovali tomuto zápasu a všechno ostatní v našem životě šlo stranou a čekalo. Z prázdných pytlů jsme pro koně upravili lůžko a přinutili ho, aby si na ně lehl; ránu jsme potírali mastmi a lektvary a ovázali ji; z pasek jsme přinášeli jemnou trávu. Střídavě jsme bděli u koně, jako by to byl člověk, jako by na něm závisel celý náš život a všechno naše štěstí. Ve všem, co jsme konali, jsme postupovali společně, poháněl nás stejný cit a stejná naléhavá touha. Za ty tři dny jsme dosáhli nejhlubšího bratrství, jaké jsem kdy mezi lidmi poznal.
    Tu noc, co jsem u koně byl já, jsem vůbec nespal. Seděl jsem u něho, díval se na zraněné oko a přemýšlel, co bych ještě mohl udělat, abych mu ulevil v bolestech a vyléčil zranění. Časně ráno na mne zavolal Jack z přístavku, kde muži spali.
    "Jak je mu?"
    "Řek bych, že líp."
    "Má - myslíš že má velký bolesti?"
    "Ne, spí klidně."
    A pak se objevil Curt. "Říkáš, že je v pořádku?"
    "Ano, myslím že jo."
    Při rozbřesku všichni vyšli z přístavku na dvůr. Podívali se na koně, polpácali ho po vyhublém boku nebo si prohlédli zraněné oko. Jack odešel a vrátil se s náručí trávy, ačkoli zvíře za posledních čtyřicet osm hodin nic nesnědlo, a Curt ohřál vědro vody. Toho rána se kůň napil a my byli přesvědčeni, že mu je líp. Usmívali jsme se na sebe a říkali si, že se kůň už brzy uzdraví; a když jsme usedli k snídani, poprvé se nám trochu vrátila dřívější chuť k jídlu.
    Jenže přes všechno naše úsilí kůň čtvrtého dne pošel. Joe Burt plakal; a jak jsem si všiml, byly oči ostatních mužů stejně zamlžené jako moje. Toho rána jsme vůbec nesnídali. Na všechny dolehl tísnivý smutek; v prsou nás svírala velká osamělost, jako by z našeho života zmizelo všechno dobro a všechna krása. V lese jsme hledali místo, kde vykopat hrob, a Curt řekl : "Tady," a my jsme vykopali hrob na místě, kde jsme koně postřelili. Neovázali jsme mu kolem šíje řetěz na odvlékání klád, jak bývá zvykem, a neodtáhli ho za něj ke hrobu; odvalili jsme ho na několik prken a na nich jsme ho odvlekli ke hrobu. Zohavenou hlavu jsme přikrzli bedýnkou, aby nic do rány nevniklo, a zdechlinu jsme opatrně zasypali hlínou...
    A potom jsme se jako jeden muž vrátili na dvůr a strhli plot.


Zpět

Zpět na úvodní stranu