Koně ničím nenahradíš

Od tarpana k jeho kopii

Alena Červená

      Člověk si během své (z hlediska paleontologů poměrně krátké) cesty k dnešní „dokonalosti“ vybral několik vynikajících pomocníků z živočišné říše. Málokdo si uvědomí, že bez nich bychom možná dnes – s nadsázkou řečeno – třeba neseděli u počítače či nejezdili autem. Je to asi přehnané tvrzení, ale podle některých odborníků byla domestikace zvířat pro vývoj lidské společnosti stejně důležitá jako vstup člověka do vesmíru. Opravdu výjimečné postavení zaujímá mezi domácími zvířaty kůň. Nebýt koní, člověk by se nikdy nedostal tak daleko, což platí doslova i obrazně. Kůň pro člověka po dlouhá tisíciletí znamenal zdroj potravy, později dopravní prostředek, pracovní sílu, ale byl také výrazem moci a společenského postavení a rozhodně měl svůj podíl na společenských, hospodářských i politických změnách. Pod kopyty koní padaly velké říše a na koňském hřbetě se šířily islám i křesťanství se všemi svými důsledky. Kůň pomohl vybudovat dnešní civilizaci, a ta se pak jako velká nevděčnice postarala o téměř totální likvidaci jeho divokých předků.

Koňská historie

      Od okamžiku, kdy nemotorný a neozbrojený „pračlověk slezl ze stromu“, pohyboval se v jeho okolí dokonalý, silný, rychlý a také chutný kůň. Náš předek se teprve řádně stavěl na dvě nohy a učil se používat ruce, kůň však již měl za sebou dlouhou cestu z třetihorní Eurasie na vznikající americký kontinent, kde si odbyl tu nejdůležitější část svého vývoje – od pětiprstého tvora Hyracotherium (či Eohippus), velkého jako kokršpaněl, přes rody Orohippus, Mesohippus, Miohippus, Parahippus, Merychippus po Pliohippus. (Paleontologové se radují nad vývojovou řadou, která je ukázkově kompletní a zároveň podložená nálezy.) Během této dlouhé cesty třetihorami do čtvrtohor se musel předek koně vyrovnat se změnami prostředí i potravy (vlivem klimatických podmínek se vlhké pralesy změnily na suché travnaté stepi). Končetiny se mu postupně prodloužily a poztrácely „přebytečné“ prsty (jejich pozůstatky se objevují na kostře dnešních koní jako kosti bodcové). Veškerá váha těla se přenesla časem pouze na jediný (třetí) prst, jehož články zesílily a vytvořily kost spěnkovou, korunkovou a kopytní, zakončenou pozoruhodným rohovinovým útvarem – kopytem. Tento typ končetiny umožňoval zvířeti na tvrdém suchém travnatém podkladu hbitý úprk s rychlým startem, což byl v tak přehledném terénu (bez možností úkrytu) spolu s ostražitostí jediný způsob jeho ochrany. Prodloužila se také obličejová část lebky a oči se posunuly do stran, čímž se zvětšil zorný úhel. Řezáky dlátovitého tvaru si poradily s tvrdými travinami a mohutnějící stoličky vyzbrojené novým prvkem – zubním cementem – je pak důkladněji zpracovaly. A tak se na světě objevilo statné, rychlonohé a bystré stepní zvíře, což jsou právě ty schopnosti, které člověku posléze natolik učarovaly, že je začal využívat. Na počátku čtvrtohor začala prakoně z Ameriky vyhánět zima, a tak se vydali přes pevninský Beringův most mezi Aljaškou a Asií zpět do Starého světa. Podle výzkumů mitochondriální DNA to byly většinou již „hotové“ živočišné druhy a daly se rozlišit dvě skupiny – typ zeber a oslů (zebroidní) a typ pravých koní (kabaloidní). Praví koně byli přizpůsobivější, což jim umožnilo mnohem větší geografické rozšíření (i když nikdy nepronikli jižněji než k severnímu okraji Sahary). Teplomilnější koňovití typu zebry se usadili v klimaticky příznivější Africe, osli obsadili území ve střední a západní Asii a v severní Africe.

Peršeron+Falabela
Největší a nejmenší koňské plemeno – peršeronský kůň (v kohoutku měří až 175 cm; největší známý kůň na světě byl hřebec jménem Dr. Le Geer, který v kohoutku měřil 213 cm a vážil 1372 kg) a falabella (v kohoutku měří nejvýše 76 cm, váží 20 kg). Kresby © Jan Hošek

      Vraťme se ale k pravým koním. Údaje o počtu druhů koňovitých z období pleistocénu již takovou radost vědcům nedělají, neboť jsou poněkud chaotické. Občas byl jeden druh popsán i několika vědeckými jmény, protože koně na časté změny klimatických podmínek reagovali poměrně rychle změnami velikosti i proporcí. Dá se však říci, že to byly již jen malé kosmetické úpravy. Koně, kteří se dožili historické doby, patří (podle názoru, který dnes převažuje) ke dvěma druhům. Byli to kůň Převalského (Equus przewalskii) neboli kertag a tarpan (Equus caballus, syn. E. ferus, E. gmelini) se dvěma poddruhy – tarpanem lesním (E. c. silvestris) a tarpanem stepním (E. c. ferus). Oba dva tyto druhy jsou jedinými předky všech dnešních plemen koně domácího (Equus caballus f. caballus).

Jak člověk ke koni přišel

      Když se pravěký člověk a kůň poprvé setkali, byl jejich vztah vcelku neutrální. Navzájem si nekonkurovali ani se neohrožovali, každý si šel svou cestou. Situace se změnila, když se z člověka-sběratele stal lovec ozbrojený prvními kamennými a dřevěnými nástroji. Koním (a mnoha dalším velkým zvířatům) nastaly krušné časy. Pračlověk se pomocí lstí a úskoků naučil rychlé koně lovit a rozhodně se při tom neřídil pravidly trvale udržitelného rozvoje. Zaháněl celá stáda nad srázné skály či rokle a pobíjel je ve velkém. Důkazy takových lovů se v podobě bohatých nalezišť kosterních pozůstatků vyskytují na mnoha místech Evropy (nejznámější je patrně v Solutré ve Francii). Důsledkem bylo, že tam, kde byla větší hustota lidské populace, byli koně téměř vyjedeni. Možná již tehdy si lidé ponechávali hříbata (pokud takový lov přežila) jako živé konzervy.

      Další etapou ve vztahu člověka a koně bylo skutečné ovládnutí koňské síly. O tom, kdy, kde a jak k tomu došlo, se můžeme zatím jen dohadovat. Za nejstarší domestikační centrum se dnes považuje oblast mezi Dněprem a Volhou, kde v letech 4500–3400 př. n. l. sídlila zemědělská kultura zvaná Sredni Stog a rozhodně koně „chovala“ přinejmenším pro maso. Kromě ohromného množství koňských kostí zde však bylo zároveň nalezeno něco jako zbytky uzdy a na několika koňských zubech i stopy po kovových předmětech. Je pravděpodobné, že v téže době se koně zmocnily i další národy, obývající stepní koridor od jihovýchodu Evropy po Mongolsko, a získaly v něm nepostradatelného pomocníka. Odtud se pak kůň vydal na cestu od kultury ke kultuře. Odhaduje se, že za téměř 7000 let ve službách člověka se z původních dvou druhů divokých koní (asijského kertaga a evropského tarpana) vlivem různých podmínek, různých způsobů pracovního využití či později záměrnou selekcí vyvinulo přes 4000 různých plemen. Většina jich však časem opět zanikla, v současnosti se jich uznává přes 200.

 

            tarpan

 

            tarpan
Oba snímky na této straně: Novodobý „tarpan“ z polské Bialowieže, © J. Červený

Ztracená stáda

      A jak je to s koněm dnes? Ještě nedávno to vypadalo, že slávě koně již bylo odzvoněno a technické vymoženosti ho odsunou do zoologických zahrad, ale chyba lávky. Naštěstí si člověk stačil uvědomit ještě včas, že „koně ničím nenahradíš“, a to v mnoha oborech lidské činnosti (výčet by zabral nejednu stránku). Vzácné chovy koní ani odpovídající historie a genetický potenciál se neztratily v nenávratnu. Hůře to však dopadlo s jejich divokými předky. Je to o to smutnější, že stačilo, aby přežili ještě pár desetiletí, sto či dvě stě let, a mohlo být všechno jinak. Poslední evropský divoký tarpan žil dokonce tak dlouho, že mohl být vyfotografován – bohužel jen jednou a spíše náhodou.1 Z ohromných stád, která se původně pohybovala po celé Evropě, se zachovala jako dokladový materiál v muzeích jedna kompletní kostra a jedna lebka.

      Poslední stepní tarpan – klisna – byl uštván pro pobavení sedláků r. 1879 na Ukrajině poblíž vsi Askania Nova a pošel vlastně na zlomenou nohu. Nezachovalo se z něj nic. Za první světové války byl v Poltavské gubernii na statku Dubrovka objeven ještě jeden, patrně ne zcela čistokrevný tarpaní hřebec, který zde sloužil jako chovný hřebec ve stádě kirgizských klisen. Jeho konec byl také neslavný, neboť za občanské války, patrně r. 1918, beze stop zmizel v žaludcích místních mužiků.

      Stejně smutný osud potkal i lesního tarpana. Ten žil ještě koncem 18. století v rozlehlých, zalesněných a málo obydlených oblastech východního Polska a Litvy. Ačkoli byl již ohroženým druhem, platil zde až do r. 1798 za lovnou zvěř. Patrně r. 1780 byly poslední zbytky lesních tarpanů pochytány a převezeny do obory Zwierzynec polského knížete Zamojského u Bialowieže v jižním Polsku. Zde se tarpani udrželi až do r. 1806, kdy přišla obzvlášť krutá zima a těžkosti s krmením. A protože ani tehdejší vláda neshledávala poslední divoké koně čímkoli zajímavé nebo užitečné, byli rozdáni místním sedlákům na těžkou práci. Tím „čistokrevný“ lesní tarpan skončil svou pouť a splynul s místní populací selských koní – polských koniků – v níž však zanechal velmi výrazné charakteristiky v podobě černého „úhořího“ pruhu podél páteře, černých příčných proužků na končetinách, a především velmi tvrdé konstituce, odolnosti a vytrvalosti. Protože se místní sedláci se svými svěřenci příliš nemazlili a ponechávali je v zimě v létě volně v lesích či na pastvinách, dominantní znaky tarpanů se v populaci dobře zachovaly a upevnily.

      Poněkud lépe to vypadá s asijským koněm Převalského. Ten byl zachráněn doslova na poslední chvíli. Když byl r. 1881 pro vědu „objeven“, vzbudil v odborných kruzích velký údiv, a někteří vědci se dokonce domnívali, že by mohl být pouze náhodným křížencem koně s kiangem (Equus kiang). Na přelomu 19. a 20. století se dostalo do různých zoologických zahrad celkem 54 koní Převalského, dovezených postupně z asijských stepí. Když kůň Převalského v sedmdesátých letech 20. století zcela zmizel z volné přírody, zůstali potomci těchto prvních přivezených koní (a bylo jich velmi málo) jedinou možností jak tohoto divokého koně zachovat. První opravdový zájem se zvedl v padesátých letech 20. století. Na popud dr. Erny Mohrové ze Zoologického muzea v Hamburku se r. 1956 zjistilo, že v různých zoologických zahradách těchto koní žije dohromady jen 41. Po velkém úsilí, v němž sehrála důležitou úlohu i pražská zoologická zahrada, a mnoha letech práce se dá říci, že se to podařilo a kůň Převalského se po četných peripetiích a osudových zvratech začíná vracet do své původní domoviny v Mongolsku (Vesmír 70, 114, 1991/2; 72, 704, 1993/12; 73, 160, 1994/3; 78, 522, 1999/9).

tarpan
Novodobý „tarpan“ ze Zoo Hellabrunn v Mnichově, snímek © M. Kaftan

Znovuzrození tarpana?

      Ani s tarpanem se lidé nakonec nechtěli definitivně rozloučit, a tak proběhlo několik pokusů o jeho regeneraci.

      V roce 1936 se o to pokusil polský profesor Tadeusz Vetulani. Za základ si vzal právě polské koniky z oblasti Bilgoraje, kteří nejvíce odpovídali požadovanému fenotypu a zároveň v sobě nesli alespoň určité procento krve posledních pravých tarpanů z obory knížete Zamojského. Zpětným křížením a výběrem vhodných jedinců se podařilo vyšlechtit koně, který až na malé nedostatky (stále mu chybí stojatá hříva) vzhledově odpovídá původnímu divokému koni. Dnes se stádo těchto nových tarpanů chová v rezervacích v Bialowieži a v Popielnu. Dá se říci, že odchovanci tohoto zpětného křížení v sobě nesou alespoň částečně krev původních divokých koní.

      Druhý pokus provedli ve třicátých letech 20. století v Německu bratři Lutz a Heinz Heckovi v Zoo Hellabrunn v Mnichově (Heinz Heck byl jejím ředitelem). Zde však použili klisny vybraných primitivních plemen domácích koní – islandského a gotlandského pony a hřebce koně Převalského. První „tarpan“ z tohoto chovu se narodil 22. května 1933. Posléze docílili také žádoucího vzhledu, i když jde bohužel jen o dokonalou kopii, která s původním tarpanem nemá nic společného. Dnes se tito koně chovají pouze v několika zoologických zahradách a jsou občas používáni i k jezdeckému sportu.


1) Fotografie chersonského tarpana byla pořízena r. 1884 v moskevské zoo.


Ing. Alena Červená (*1952) vystudovala Vysokou školu zemědělskou v Praze. Pracuje v zoologickém oddělení Národního muzea v Praze. Je autorkou knihy Domácí zvířata (12. dílu Světa zvířat).

(Zdroj - Internet)

Zpět

Zpět na úvodní stranu