Když to kůň spakuje...
(aneb dojmy jezdeckého eléva....)

    Když se vámi kůň poprvé rozběhne, navíc proti vaší vůli, většinou na to nikdy nezapomenete. To moje "poprvé" se událo už relativně dávno, nějakých... šest? Nojo, vopravdu! Hafling Kuba, na kterém jsem tenkrát jel, byl pěkná potvora. Ne že by byl zlý, ale kdo ho neznal, na toho zkoušel svoji fintu. Tenkrát jsme jezdili bez sedel a tudíž i bez třmenů. Když víte jak na to, ani se nemusíte moc držet. Prej. Dejme tomu. To si takhle člověk jede ve společnosti stejně postižených, cestou necestou, polem nepolem, lesem nelesem, krokem a v pohodě. No jo... Když vono to poslední pole bylo takový dlouhý a koně chtěli domu, nebo jestli někdo vpředu naklusal, těžko říct. zkrátka koně se rozklusali (bez sedla to je něco!) a posléze rozcválali. Představte si svažující se pole. Pochopitelně dolu. No a někde uprostřed kůň nahrbil hřbet a sklonil hlavu. A už jsem letěl... Byl slušnej, počkal na mě, až se posbírám z oranice a zase na něj vylezu. Dodneška mám pocit, že mu zbytek cesty v očích vesele blýskalo.
     Tenkrát byl člověk mlád a blb, ale s přibývajícími léty si začnete dávat pozor. Jednou to však přijít musí... Zima zvolna, velmi zvolna končila, koně se nudili (neb v zimě nepracují tolik, jako v létě), měli spoustu energie a když nastala obleva a vypadalo to, že nastává jaro, nebyli k udržení. No ale nějak se člověk odreagovat musí. Vzal jsem si Mikea (kterému vzhledem k jeho temperamentu přezdívám "Mrtvola Majk"), má drahá svého (našeho) Ferdu, a jeli jsme se projet. Předjaří, sníh pryč, balada. S Mrtvolou Majkem ale šili všichni čerti. Občas si zaklusal, klus ze svažujícího se pole jsem mu pod dojmem historicky prvního pádu zatrh, ale když jsme sjeli z kopce a pře námi půlkilometrová rovná polní cesta, nebyla šance. Ocenil jsem, že to neodpálil z místa, ale nejdřív se rozklusal, čímž mi dal čas se připravit. Spíš duševně, vono toho moc dělat nejde. Jenom si upravit rovnováhu, postavit se ve třmenech, trochu se předklonit, chytit se hrušky, nebo nemáte-li hrušku, hřívy (otěží ne!) a čekat. Jednou se zastavit musí. Adrenalin vám vystříkne z uší a někde mezi tím vás napadne, že představa 3+6 hodinového šejdru na Rekonstrukci jako DČVČ se zátahem v 0:33 do Hostivaře je vlastně docela optimistická představa.
    Najednou ale zjistíte, že sedíte a nepadáte. Stále ještě konsternováni zjištěním, že to usedíte, začnete vnímat zvuky. Tepání kopyt,do toho hluboké dýchání z mohutného těla pod vámi, vítr svištící kolem uší. S překvapením zjistíte, že je to nádhera a že by to pole klidně mohlo být delší. Pak se ale přiblíží kraj lesa se složeným metrovým dřívím a začnete uvažovat o nějaké proveditelné koňské variantě návěsti 30. Majk má ale rozum a sám poslušně zpomaluje. Zaregistrujete dusání, jak se přiřítí Ferda a uvědomíte si, že jste ztraceni, žeto je vono, strach zůstal kdesi daleko, sebevědomí vyletělo do nadoblačných výšin a vy jte už definitivně a nevratně skrznaskrz prolezlí koňským virem. Zpátky jsme dojeli už (většinou) krokem. "Seš hrozná mrcha!" povídám Majkovi při odsedlávání. "Ale byla to nádhera..."


Zpět

Zpět na úvodní stranu