Výlet do Pyrenejí

  

,

CHEVAL DE MERENS, Mérenský kůň. Donedávna jsem ho znala jenom z atlasu a tam na obrázku se mi docela líbil. Pak jsme jeli do Francie a rozhodli jsme se, že se zastavíme v místě, kde tyto koně chovají a to je v oblasti Ariegèois. A o tom teď bude následující reportáž.

    Cesta byla dlouhá, ale jeli jsme ve čtyřech a mohli jsme se střídat za volantem,  tak to vcelku utíkalo. Odpoledne jsme vyjeli a druhý den po poledni jsme dorazili na místo.

 Problémy s hledáním Centre National du Mèrens jsme rozhodně neměli, protože cesta byla dobře značená. Vlastní objekt  je nepřehlédnutelný - rozsáhlé stáje, velká jízdárna, samé výběhy a navíc jediná restaurace v širokém dalekém okolí.

 

    Protože jsme byli předem ohlášení, majitel stájí Jerôme nás již očekával. Pak už vše probíhalo rychle,  sotva jsme se stačili porozhlédnout , už nás  Jérmôme lifroval do auta, že se pojedeme podívat do hor, kde mají vlastní chov. A Tak jsme nasedli do Oktávky a vyrazily za WV. No, jízda po úzkých silničkách, samá serpentina, by se dala přirovnat snad jen k horské dráze. Jak jsme se zaradovali, když jsme v asi 20 km vzdálené vesničce zabočily k rodinnému domku. Rozhlížíme se po koních, avšak  Jerôme po chvilkové debatě se starším Francouzem, jestli nás posadí k sobě do malého terénního vozítka nebo ne, nám pokynul ať je následujeme vozem vlastním, cesta už byla pomalejší zato o to prudší. Po nějaké době jsme z asfaltky sjeli na kamenitou cestu a stoupali nahoru, postupně  zmizely stromy a my téměř dohlédli na vrchol hory, který však mizel v mraku, zatočily jsem okolo stáda krav a dojeli na vrchol, kde cesta končila a dál se muselo pěšmo.


Vystoupily jsme do mlhy a naši průvodci se rozběhli každý na jednu stranu, pak se vrátili, určili směr a vyrazili jsme na "túru". Jak jsme totiž po chvilce pochopili, šli jsme prostě někam a doufali, že na koně narazíme. Občas jsme zajásali nad cinkotem zvonečků, ale buď to byli ovce nebo krávy. Horské pastviny tady totiž patří všem. Na jaře lidé z okolních vesnic vyženou dobytek do hor a na podzim si jej zase přiženou zpátky.        
  Pak se z mlhy vynořili dva turisté a ukázali nám směr, kterým koně potkali. Když jsme narazily na čerstvé kobylince, bylo jasné, že už nejsou daleko, a také že ne. Celé stádo se přesunulo za sluníčkem, které ohřívalo jednu stranu kopce. Konečně jsme byli u nich. Kupodivu nám koníci šli naproti, první byl hřebec a za ním kobyly s hříbaty. Že je to hřebec jsme  zjistily až po chvilce  mazlení. Až na hříbátka, která si udržovala bezpečnou vzdálenost, byly všechny kobylky přátelské a trpělivě se od nás nechali hladit, okukovat a fotit.

Tak takhle zde vypadá chov a reprodukce. Možná i proto z koníků čišelo zdraví, pohoda a chozením po kopcích získávali dobrou kondici již od narození.  Brzy zahalil mrak i tuto stranu kopce. Ani se nám od nich nechtělo, ale čekalo nás pozvání na ochutnávku vína a tak jsme  museli.

 Brzdy sestup vydržely. Dole nás čekalo perfektní pohoštění včetně slibovaného vína. O to veselejší byla cesta zpátky. Prohlídku stájí jsme odložily až na druhý den,  přeci jenom jsme měli za sebou cestu z Čech, procházku po horách a nějaké to vínko. Ubytování v rodinném penzionu bylo super, ráno nás čekala snídaně téměř v rodinném kruhu a hurá mezi koně.



I na dnešek byl připraven bohatý program. Nejprve prohlídka. - Takže stáje měli rozdělené na stání se štonty, kde byly přes den koně na prodej, večer se vyháněli na pastvu. Pak boxy se soukromými koňmi a výběhy. Krásná jízdárna s restaurací. A koně, spousta různých plemen. A samozřejmě všude vzorný pořádek.Prodej  a chov mérenských koní není totiž jedinou aktivitou centra. Provádějí zde i jezdeckou školu, vyjížďky do přírody, jízdy se spřežením a výcvik koní. A tak ve výbězích uvidíte camargské koně, huculy, a poníky od těch větších po ty úplně malinké, na kterých se zde učí jezdit ty nejmenší děti. A to skutečný jízdárenský výcvik se vším všudy.  Dokonce se nám podařilo zhlédnout přiježďování jednoho valacha ve westernovém stylu, který zde zjevně příliš upřednostňován nebyl.

Pak nám Jerôme předvedl jízdu ve spřežení s lehkým dvoukolovým vozíkem, se svým vlastním hřebečkem a trochu paličatého hřebce svojí manželky, kterého po chvilce "přemlouvání" dokonce položil.

 


A čím se vyznačují Merénští koně? Především černou barvou, dlouhou bohatou hřívou a ocasem, širokými pevnými kopyty, jistou pohybu ve všech terénech. A co se týče pracovního využití a náročnosti na chov, troufala bych si je přirovnat k haflingům, kteří jsou zde v Čechách již přeci jenom rozšířeni..

 

Jenom jednu poznámku na závěr, na fotce se člověku můžou líbit, ale když je vidíte ve skutečnosti musíte se do nich zamilovat…..

©   M.J. - Martina@konskytrh.cz


Zpět

Zpět na úvodní stranu